Pampeliška

Rup a letí, letí, to je dětí jako smetí! Pampeliška, moji milí, vystřelila svoje chmýří. Letí, letí do celého světa, svoje děti vypustila, dobré rady vyslovila.

Však se na to také připravila, když rostla na své louce mezi lesem a potůčkem, který se klikatil napříč neobdělaným polem. Na březích klokotavého potůčku, který měl stále co povídat, rostla olše a sem tam i nějaká ta vrba. Pampeliška měla krásný výhled na ten kousek světa. Rostla mezi sestrami, kořeny své zatínala do země, aby silná byla – všechnu sílu a živiny z Matičky Země vyzískala. Zelené lupení jako ruce k nebi zvedala a od sluníčka se laskat nechala.

Ani sváry, ani vády nevyhledávala, nemyslela pouze na parádu, jako některé její sestry. Ano, i takové byly na louce pod lesem, na parádu myslely, plané řeči vedly. Hašteřily se mezi sebou, hádaly se jako handlíři na trhu.

Naše pampeliška pouze na svůj úkol myslela, aby stejně jako matka její a předtím babička, vše pro blaho svých dětí dělala. Chmýří, které ve svět vlétlo, nespočetně jejích dětí bylo. Byly to děti silné, hodné a připravené na svůj úkol – dosednout, kam je vítr zanese. Zapustit kořeny a také ruce své štíhlé, které se v zelené lupení promění, k nebi zvedat a sluníčko svou zlatou hlavou hledat.

A my se podíváme na cestu jedné dcerky paní mámy pampelišky.

"Fují, fují, to je síla!" křičí malá pampeliška, zatím chmýří. Vypadá jako padák, když takhle letí vzduchem.

Děti, určitě víte, že až chmýří dosedne, zakoření a vyroste jako nová, krásná a silná pampeliška. Ale zatím je to jen semínko, se kterým si pohrává vítr. Vítr ne, spíš větříček, polehounku spolu tančí, se semínkem si pohrává. Nahoru, dolů, do piruet se spolu vrhají tak, jak to jen děti při svých hrách umí, kdy vše je možné a pravda pravdoucí. A při tom se spolu smějí a o překot si povídají. Semínko je zvědavé. A bodejť ne, vždyť na louce bylo k jednomu místu připoutané a cestování jen z vyprávění své maminky znalo.

A větřík, který měl za úkol sušit lístky květinek a roznášet pyl mezi nimi, provázel semínko po jeho cestě světem, a přitom mu vyprávěl: "Můj tatínek je mocný tak, že když tváře nafoukne, mraky po obloze honit může, vysušit louže po dešti umí. Však víš, jak vítr fouká po strništi a poslední zbytečky slámy honí ve vzduchu a pohrává si s nimi – takovou můj otec sílu má.

Ale moje maminka – to je jiná," pokračoval dál větřík. "Ona má svou kuchyň, kde všechny druhy mráčků vaří – načechrané beránky, narůžovělé červánky nebo obláčky jak z cukrové vaty. To všechno vaří ve své kuchyni a podle potřeby je posílá na nebíčko, kde se už otec postará, aby vše bylo tak, jak má být.

No a já jsem zatím kluk a mám se učit řemeslu, ale můžu také dovádět a poznávat svět," svěřil se semínku větřík.

Malé pampelišce jde ze všeho hlava kolem. Páni, to je věcí, co už ví! Zdá se jí, že je to určitě více příhod, než od maminky slyšela. Maminka jistě neměla cestou takového kamaráda, jakého má ona. Teď jen, aby si vše zapamatovala, nic nezapomněla. Vždyť i ona jednou bude vypravovat své děti do světa a také bude chtít, aby byly silné a zdravé.

"Děkuji ti, větříčku, za tvé pěkné povídání. Já nemám tolik příběhů jako ty, můžu ti jen závidět," začala své vyprávění malá pampeliška. "Moje maminka žije na louce pod lesem. Však víš, je nás tam plno, každý rok víc a víc. Louka je v létě plná zlatých hlaviček mých sestřiček. Náš úkol je jistý – dopřát včelkám na našich hlavičkách odpočinku a na nožičky si pylu nabalit. Ale i pro děti máme svoje zlaté hlavy, aby mohly krásné věnce vít a krášlit si svoje malé hlavičky při hrách na princezny. Staré babky kořenářky jsou také naše dobré známé. Ať už kořeny nebo květy – vše je dobré na léčení neduhů, ony dobře vědí, co a jak se má usušit nebo rozdrtit."

Tak i ona svůj příběh vypověděla a rozhlédla se kolem.

"Ale co to, tady to znám, že bych doma byla? Na své louce u lesa, kde má babička i matka žije?" Malá pampeliška nevěřila svým očím.

"Panečku a proletěla jsem celý širý svět, abych se po všem tom cestování navrátila, navrátila domů zpět."

Skutečně tomu tak bylo.

"Měj se pěkně, větříčku," zavolala, "a pozdravuj svou rodinu od maličké pampelišky, která chtěla poznat svět, ale ráda se navrátila domů, mezi své. Doufám, že budeš mít čas zavítat ke mně na louku a povídat si se mnou, vždyť nám dobře spolu bylo."

A větřík lehounce posadil pampelišku do měkké hlíny, kde jako semínko začne svůj nový život. Slíbil jí také, že ji navštíví a co je v kraji nového jí rád povypráví. Ale už musel také domů plnit své povinnosti, na které trochu pozapomněl, když si hrál se svou novou kamarádkou pampeliškou.

Autor: Marie Kozlová (Kostihová)

Pokud budete chtít pohádku někde publikovat, uveďte autora a odkaz na tuto webovou stránku.