Předmluva

Jedna z prvních praktik, kterou používali šamani, bylo, že věděli, že vše kolem nás je živé.

Pro naši současnost je toto obsaženo právě v pohádkách, tam nikoho nepřekvapí, že stromy, zvířata, slunce, voda nebo oheň mluví a žijí.

Pohádka, pokud je dobře napsaná, umí léčit a uzdravovat. Když ji hodně nadnesete nebo jakoby "přitvrdíte" - několikrát zopakujete nebo zahrajete, umí měnit realitu.

Zakázka, kterou měla tato pohádka uzdravit, byla špatná voda na jedné farmě. Farma ležela v místě, kde táhly války, nebylo to vůbec klidné místo, spíše velice rozjitřené. Nenávist, zloba a zášť mezi obyvateli - sousedy, kteří přišli na chvíli, vydrancovali, vykradli a zničili co mohli - byla veliká. A to se zrovna dalo řešit pohádkou, příběhem, kdy dobro zvítězilo nad zlem.

Ta pohádka je napsaná tak, že nikomu neublíží a může se na místě číst nebo i zahrát, kvůli většímu zvědomení. Čím víc energie tomu dáte, tím větší váhu to má. Ukazujete příběh, jak bylo na začátku všechno pěkné a v pořádku. Pak se vše pokazilo, přišel zmar, neštěstí a tragédie. A teď se příběh zase těžko vrací do starých kolejí a pak se obrací energie, která je potřeba k uzdravení kraje, lidí i vody.

O čisté vodě 

Děti, budu vám vyprávět příběh o nemocné vodě v tomto kraji. Je to příběh, který se stal před mnoha a mnoha lety.

Bylo to na začátku 20. století a všude okolo se schylovalo k válce. Poslechněte si, co se v té době vlastně přihodilo ve vašem kraji. Ano, slyšíte dobře, přímo tady u vás, na Žluticku.

Jednou takhle k večeru – když už v kostele odbyli klekání – seděli u vody dva starci a vzpomínali na nedávné časy, na časy, kdy byla vesnice plná života, smíchu nebo lamentování (to, když se vadili v rodině nebo sousedi mezi sebou; ale jakápak váda, vždyť se znali odmalička). U studny na návsi se scházely děti. Právě tam se odehrávaly všechny hry. A když nechtěly být dospělým na očích, utíkaly za ves mezi břízky.

Uprostřed háje bylo malé jezírko, velké tak, že bys je kamenem přehodil. Pro děti se z něj ale občas stávalo rozbouřené moře, jež křižovaly koráby z kůry. Děti si hrály na pirátské bitvy nebo závodily, která loďka přeplave rychleji na druhou stranu. Co se tam odehrálo bitev! A bylo to oblíbené místo nejen mezi dětmi, ale i omladinou. Také ona vedla bitvy, ale o pohlazení, o letmé políbení – to víte, děti, nebylo to jako dnes hup-šup.

A tak si ti dva krajánci libovali v zašlých časech, kdy bylo na světě vše, jak má být. Láska, přátelství, ochota, soucit, vstřícnost, obětavost nebyla jen prázdná slova. A, děti, chcete vědět, co se stalo?

Ano? Tak já vám to povím. Poslouchejte a nepřerušujte mě, potom se můžete ptát, na co jen chcete. Tak, kde mám začít? No, to, jak bylo, už víte od těch dvou mudrlantů. A víte děti, že oni měli pravdu?

Vesnička jako malovaná z Ladových obrázků. Žili zde vedle sebe chalupník, sedlák, živnostník i chudáci, které živila obec. Jediná starost je trápila, aby se vydařila úroda nebo dostali dobrou cenu ze vejce či plátno na trhu. Ale ne nadarmo se říká: "Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech."

– Aha, vy čekáte na tu vodu, že? Jen nebojte, už se k tomu dostáváme. –

V té době lidé žili více spojeni s přírodou, věděli, jak těžké živobytí jim přinese špatné hospodaření – třeba právě s tou vodou, ale i v lese a na poli. Každý sedlák se podíval na oblohu a věděl, co přinese dnešní den za počasí. Věděli, kdy orat, kdy sít, kdy sklízet. Matka příroda pro ně byla důležitým spojencem. Dnes už, děti, málokdo rozumí životu pod širým nebem. To jen opravdový hospodář, který je od rána do večera venku na poli nebo u zvířat, ví, o čem mluvím.

Takže to bylo tak. Za vesnicí se nacházelo jezírko – vlastně ne jezírko, ale spíš tůňka či větší studánka. V okolí rostlo mnoho břízek, vrb i olší, v korunách stromů zpívali ptáci a smích a cákání vody vodičky bylo slyšet široko daleko. A proč ne? Lidé byli šťastní, spokojení, veselí, ochotní… – Děti, jací ještě mohli lidé být, když byli spokojení, měli se rádi a byli rádi na světě? Ano, obětaví, vstřícní, kamarádští, laskaví…

Krásně se žilo, mládež si lásku slibovala, budoucnost plánovala, maminky sušily prádlo kolem studánky, aby je sluníčko políbilo, drobotina se jim pletla pod nohy. Krásný hled byl na ten Boží svět.

Ale všeho do času. Začalo se proslýchat o vojně a někteří se bláhově domnívali, že se to přežene, že se jich to nedotkne, ale chyba lávky. Nejdříve začali zabavovat obilí, mouku, dobytek a nakonec koně, největší pýchu v kraji. Jen selce Pánkové, která má veliký statek na konci vesnice, sebrali devět koní. Považte, taková škoda a nikdo neví, co se s nimi stalo, jestli na sobě nosili vojáky nebo skončili v polní kuchyni.

Na celou vesnici a okolí dopadl strach, nejistota, zoufalství. A ano i beznaděj, jak to všechno dopadne. Kolem studánky už nebylo slyšet smích, zpěv a výskání dětí. V korunách stromů bzučela jiná slova, slova zlá a ošklivá, plná strachu a obav, bolesti a stesku. Vypadalo to jako válka mezi dobrem a zlem, ale bohužel strach, úzkost a zoufalství získávaly převahu. Hořely ohně, drancovaly se domy, kradl se dobytek, pláč a nářek se ozýval z každého stavení. Co člověk, to pohnutý osud.

Janička s Toníkem měli před svatbou, ale Toník musel na vojnu. Janička chodila ke studánce a plakala, vzpomínala a tesknila. Jen poslyšte, děti, vodičce moc nepomohla – slzy padaly jako hrachy, až byla voda slaná jak v moři.

Když zase jednou večer po práci u studánky seděla, zahlédla, že se mezi stromy něco mihlo. Už se stmívalo a bylo špatně vidět.

"Snad je to nějaké zvíře?" pomyslela si Janička.

Ale kdepak – postava v černém, velký ranec na zádech, asi lapka, zloděj ne-li něco horšího. Sevřela ji hrůza. Kdy to skončí, místo lásky a radosti, smíchu a skotačení, se ze stromoví ozývají jen tato slova: zrada, smrt, vrazi, strach, bída, zoufalství, udavačství, žhářství… Všechny ty špinavosti hučely vzduchem, až se motala hlava. Smrt, zmar, bída, udavačství, chudoba, zoufalství, neštěstí, pláč… Kde je v tom místo pro lásku? Láska – kde je síla toho slova? Láska, přátelství, smích, radost. Kde jsou a kam se poděla ta slova, která byla pro nás tak samozřejmá? Kam se z našich srdcí vytratila, vždyť tam byla láska, láska?

Tak se věci měly, až mám husí kůži na zádech. Jak to může skončit? Bratr bratra se bojí, každý schovaný, zabedněný ve svém stavení. Voda v naší studánce je jak duše v našich srdcích, ale naše srdce jsou okoralá, utrápená, zaslepená bolestí, žalem.

A naše tůňka? Chřadla vysychala, voda zčernala, byla plná bláta a zarůstala plevelem a pýrem, až se z křišťálové studánky stala rozmoklá bažina. Fuj, ani nechci vzpomínat! I ona ztratila sílu bojovat nebo možná spíš víru v dobro a v lásku. Ve stromoví už nezněl smích. Děti, víte, co tam hučelo v korunách? Už to nechci ani opakovat, už ne.

Jednou takhle, když končila noc a den ještě nenastal, až k vesnici dolehl zvuk blížících se kroků. Snad zase nějaký škodič, zloděj, lapka?

Ale byl to krok rázný, sebevědomý – raz dva, raz dva, jako když voják pochoduje. Kdo to může být v tento čas? Ale to už vysoká statná postava zastavila uprostřed hájku a poklekla tam, kde bývala studánka.

Můj ty světe, vždyť to je Toník Kroupů a vrací se z vojny domů! Ale co to, co to dělá? – Trhá plevel, vyhrabuje listí a při tom si něco mumlá?

"Studánko milá, na tebe jsem vzpomínal, když jsem usínal na holé zemi na bojišti, díval se na měsíc a věděl jsem, že se koupe v naší studánce, nechává se laskat stříbrnými vlnkami, hraje s nimi na honěnou anebo je uspává. Bez vzpomínky na tebe, studánko má milá, bych vojnu nepřežil. Janička tu na mě čekávala při našich dostaveníčkách a společně jsme plánovali štěstí naše. Já neztratil svou víru v tebe, studánko stříbrná, byla jsi se mnou od nejútlejšího dětství a nikdy jsi mě nezklamala, v poli jsem se kulkám vyhýbal, jen abych se sem vrátil k tobě a ke své milé. Janička moje milená určitě mě čeká a naše láska dojde naplnění, jak jsme si slibovali."

A přitom Toník čistí vodu a pramen a pěkně od srdce mluví o své lásce, víře v ni, o touze vrátit se domů. Domů? Ano, domů, vše se napraví – znovu zoře, znovu zaseje. Domov a zem si vzít ani zplenit nedáme.

Ani Janička neměla stání, nemohla spát a cosi ji vábí k místu, kde ji Toník držíval v náručí. Vydala se směrem ke studánce. Na cestu viděla, už na východě svítalo. Ale co to, kdo to? To je Toník, Toníček – vrátil se k ní! Málem se jí srdce rozskočilo na tisíc kousků plných radosti a štěstí. Ani mluvit nemohla, jen slzy radosti jí tekly po tvářích. Ale to už ji Toník drží v náručí a slíbává jí slzičky tisíce polibky.

Láska, láska, víra v ni, poctivost, šlechetnost, věrnost, upřímnost – začalo se ozývat v korunách stromů kolem studánky, stále víc a víc nahlas. Přibíhali lidé z vesnice vábeni tím hlasem. A všichni se radovali ze setkání s vojákem, který se vrací z vojny jako první. Je první, ale přijdou další: Jiřík Špejcharů nebo Kuba Rovnéjch. Vojna skončila, je čas myslet na budoucnost.

A to je celé povídání o zkažené a uzdravené vodě. A teď, děti, mi každý jeden z vás řekne nějaké pěkné slovo, které je plné lásky. Potřebujeme posílit ty stromky u studánky, však víte. Už jen samá pěkná slova. Láska, láska třeba stokrát – té není nikdy dost. A hned další slovo: víra v lásku, v sebe, v budoucnost – další důležité slovo. Tak honem: přátelství, kamarádství, obětavost, upřímnost, věrnost, poctivost a další a další slova padala z dětí. A víte proč? Děti jsou naše budoucnost a naše štěstí, pokračování našeho života. Kdo by nechtěl, aby se měly naše děti lépe? A nota bene, kdo by nechtěl, aby naše voda vodička byla čistá jako dřív?

Autor: Marie Kozlová (Kostihová)
Pokud budete chtít pohádku někde publikovat, uveďte autora a odkaz na tuto webovou stránku.