O černouškovi

V černošské vesnici na kraji pralesa se mladé mamince narodil malý černoušek. Ale i když se maminka o děťátko dobře starala, černoušek pořád plakal. Dávala mu mléko, vyráběla hračky z větviček a barevných hadříků, aby se chlapec zabavil, ale černoušek nebyl k utišení. Ani čas nepomáhal, hoch rostl a stále plakal. Plakal ve dne i v noci.

To se ale nelíbilo náčelníkovi, který dbal o bezpečí všech vesničanů. Neustálý křik malého černouška lákal pozornost všech okolo – vesnice se tak mohla stát snadnou kořistí pro divoká zvířata nebo mohla přilákat nepřátelské kmeny, které se potulovaly krajem.

Několikrát náčelník upozornil černouškovu maminku, aby něco s chlapcem provedla, aby tolik neplakal. Vysvětlil jí také, že je potřeba myslet na bezpečí celého kmene. Ale černoušek plakal dál a dál. Náčelník proto učinil nelehké rozhodnutí – nařídil mamince, aby odnesla černouška do lesa a nechala ho napospas osudu.

Div že si maminka všechny slzy nevyplakala, poslechnout ale musela. Milý černoušek už měl asi čtyři roky. Byl tedy starý asi jako vy, děti. Nechat ho napospas v pralese, kde žijí divoká zvířata, bylo totéž, jako odsoudit ho k smrti.

Smutná a uplakaná maminka vzala chlapce, zabalila ho do teplé deky a odnesla do pralesa, aby ho tam zanechala svému osudu. Milý černoušek se zachumlal do přikrývky a usnul. Když se probudil, začal pozorovat čiperné mravenečky u cesty, kteří přenášeli těžká břemena na stavbu mraveniště, pozoroval ptáčky v korunách stromů, jak nosí v zobáčku potravu pro svoje sotva ochmýřená ptáčátka. A najednou – světe div se – přestal plakat a nevydal ani hlásku. Jen se díval okolo a poslouchal. Kdyby plakal, vše kolem by ztichlo, a nic by tak nezahlédl ani nezaslechl.

Při pozorování všeho toho hemžení a pískání najednou uslyšel ránu, až se země zachvěla. Vydal se tedy tím směrem, a protože byl maličký a celý černý, nebyl v lese vůbec vidět. Přiblížil se nepozorovaně k veliké díře, do které spadl slon. Jáma byla tak hluboká, že z ní čouhal jen kousek sloní hlavy s velkýma ušima.

Černoušek dobře věděl, co se stalo. Poznal, že je to past, kterou nalíčili lovci, aby slona nebo jinou divokou zvěř ulovili. – To se, děti, vykope taková veliká díra a přikryje se na povrchu větvemi. Na ty větve se navrší listí a tráva, aby byl povrch k nerozeznání od okolí. Past je hotová a už se jen čeká, kdo se do ní chytí.

Černoušek ze svého úkrytu za keřem pozoroval slona, který se snažil vylézt z díry ven. Jáma byla ale příliš hluboká a slonovi – i když dokázal vystrčit chobot – se nedařilo vyškrábat nahoru. Černoušek byl maličký, tolik síly ještě neměl, aby slona vytáhl, ale dostal nápad. Začal k okraji díry nosit malé větve, větvičky, kůru a trsy trávy. To všechno házel do jámy a ukazoval slonovi, že má všechny ty větve a trávu nohama pod sebou udusat.

To jim trvalo celý den. V noci museli odpočívat a ráno začali nanovo. A když už bylo v okolí pasti pusto po všech větvičkách, listí i drnech, musel černoušek chodit dál a dál. Byla to dřina, ale náročná práce se vyplácela. Dno díry se postupně plnilo a slon po přineseném materiálu pomalu vystupoval nahoru. Už mu nebyl vidět je kousek hlavy s velkýma ušima, ale už i pořádný kus hřbetu. Tak pokračovali a pokračovali. Hoch si se slonem povídal a stali se z nich kamarádi. Slon věděl, že mu chce černoušek pomoci. A černoušek zase věděl, že mu slon neublíží.

Slunce už zapadalo, když se chlapci podařilo jámu konečně zaplnit až téměř po okraj, a slon se tak mohl pohodlně dostat ven. Oba měli velikou radost, slon omotal černouška chobotem a vysadil si ho na hřbet. No to víte, děti, takové mrně tam nebylo skoro vidět. Společně se vydali najít sloní rodinu, stádo, kam slon patřil, než byl chycen do pasti. A když se konečně shledali – panečku, to bylo radosti! Sloni celou noc rokovali, a protože chlapec nerozuměl jejich řeči, spokojeně spal přikrytý uchem svého sloního kamaráda.

Hned za rozbřesku se sloní stádo i s černouškem vydalo směrem ke chlapcově vesnici. Stádo vedl slon, jemuž se na hřbetě houpal malý človíček – náš černoušek. Ten už ale neplakal. Stal se z něj rozumný kluk, který už věděl, že jen když je potichu, může pozorovat svět v celé své pestrosti a kráse. Že jen tak se může dozvědět mnoho nových a nesmírně zajímavých věcí.

V černošské vesnici nejdřív zavládla panika. "Pozor, pozor blíží se k nám rozzuření sloni! Povalí naše ohrady, zbourají nám naše chatrče a pošlapou naše záhony," vykřikovali vystrašení vesničané.

Ale když se podívali pořádně, všimli si malého chlapce na hřbetě slona, který kráčel v čele stáda. A ještě větší bylo jejich překvapení, když zjistili, že sloni místo toho, aby jejich chatrče bořili, začali v chobotech přinášet veliké opracované kameny, které mistrně kladli vedle sebe, aby pomohli dostavět obrovskou ohradu. Zatímco jiní začali do vesnice z lesa nosit kmeny vyvrácených stromů. To bylo překvapení, vždyť ty balvany neuneslo ani osm mužů, jak byly těžké!

Malý černoušek sklouzl po sloním chobotu na pevnou zem a běžel přímo do otevřené náruče své maminky. To bylo radosti a slz! Ale tentokrát to byly slzy štěstí. Nakonec i náčelník s úsměvem přistoupil k malému chlapci a zeptal se ho, jak je to možné, že největší a nejsilnější zvíře džungle pomáhá jejich vesnici. Černoušek se dal do vyprávění a vylíčil náčelníkovi vše, co se událo. Mluvil o tom, jak slonovi pomohl z jámy i o dlouhém sloním rokování, o tom, jak se domluvili, že na oplátku pomohou vesničanům.

A od té doby sloni pomáhali lidem s těžkou prací. A lidé je přestali chytat do pastí, přestali je lovit a začali se o ně s láskou starat.

Uběhlo mnoho let a z malého černouška se stal velmi silný, moudrý a spravedlivý náčelník.

Autor: Marie Kozlová (Kostihová)
Pokud budete chtít pohádku někde publikovat, uveďte autora a odkaz na tuto webovou stránku.