Matka Země a matka čtyř dětí

V malé vesnici, jež ležela na břehu řeky, žila matka, která měla čtyři děti – jednu dceru a tři syny.

Jednoho dne se muž této ženy nevrátil z lovu. A přestože matka žila ve vesnici, kde by jí každý rád pomohl, byla příliš hrdá na to, aby požádala o pomoc. Dál se proto snažila plnit všechny své povinnosti, které ve vesnici měla, a navíc také pracovala, aby uživila sebe i své děti.

Občas ji přepadl strach, zda vše zvládne. A hlavně o nejmladšího chlapce měla obavy. Byl ještě maličký a otec mu moc chyběl. Hoch přestal úplně mluvit a matka přemítala, co bude dál. Věděla, že nejmenší potřebuje dvakrát tolik lásky co starší děti; a také za otce, kterého již není.

Nastal večer a všude se rozhostilo ticho – denní život usínal a noční se ještě pořádně neprobral k životu. Tuto zvláštní, krátkou chvíli, kdy končí den a nastupuje noc, všichni jistě dobře znáte.

Matka čtyř dětí nesla v ruce velký džbán na vodu a kráčela po vyšlapané cestičce k řece. Myšlenkami byla u svých obav, ale nakonec i ji přeci jen pohltil klid a mír, který se rozprostíral na břehu řeky, jež si broukala svou píseň přeskakujíc kameny.

Matka usedla na břeh a opřela svou utrápenou hlavu o skálu.

"Jen chvíli, chviličku posečkám a potom půjdu zpět ke svým dětem," pomyslela si, uvolnila se a zavřela oči.

Za chvíli jí připadlo, jako by teplý vánek odkudsi přinesl vůně snad všech květin, co na světě rostou. Cítila, že její srdce zaplavila láska, radost a mír. Vychutnávala si pocit klidu, který se rozléval po celém jejím těle.

Najednou uslyšela tichý hlas ve svém snění: "Já jsem Matka Země, Gaia a rozumím tvým starostem, které tě trápí. I já jsem matka dětí. Žhavá láva v útrobách – mé srdce – je plné lásky, soucitu, ale i strachu a úzkosti. I mezi vámi lidmi jsou někteří, kteří mají žár ve svém srdci," dodala a na chvíli se odmlčela.

"Mám syna a dvě dcery," pokračovala Matka Země. "Manžel je Otec Nebes a Slunce. Má tolik práce, že se skoro nevidíme. Ale i já potřebuji načerpat pro svoji nesnadnou práci dostatek sil. Navštěvuji proto paseky plné květů, mohutné lesy, které upomínají na moudrost a věčnost. Vždyť není třeba čerpat moudrost jen z knih – máme jí kolem sebe tolik, stačí se jen rozhlédnout."

Nakrátko hlas Gaii umlkl.

"Moc ráda bývám svědkem toho, když žába domlouvá svým dětem, které se hašteří a překřikují. Každé z nich je boží tvor a má své místo a účel bytí na zemi," řekla měkce. "Návštěvy zeleně jsou pro mě nutností – právě zde čerpám svou sílu a víru v pokračování a smysl života. Každý den znovu a znovu regeneruji svoje tělo a mysl.

Můj prvorozený syn Vzduch má také mnoho povinností. Vždyť – nebylo by života bez vzduchu. Ale stává se, že večer ulehá a celou noc prokašle. To se děje tehdy, když někde v nějakém městě, kde je mnoho komínů, pracuje a čistí ovzduší. Ne vždy je to snadná práce, a tak se stane, že se mi vrací skoro přiotrávený a já celou noc nad ním bdím.

Také má dcera Voda, která má na starosti moře, řeky potoky i tu poslední kapičku rosy na listech květin, má těžkou práci. Vždyť každý ví, jak znečištěná je voda na tomto světě."

Hlas Matky Země ztěžkl smutkem: "Nedávno přišla domů a měla ruce plné vyrážky. Některé řeky jsou tak znečištěné, že mohou způsobit i takové ošklivé rány.

Moje třetí dcera je Vegetace. Stará se o vše zelené na této planetě. Zná každou rostlinku, každé semínko, ale vrací se také smutná, a to hlavně, když vidí, jak mizí z povrchu zemského lesy na úkor měst, které – co si budeme povídat – přinášejí pouze problémy.

V těchto případech, když vidím, jak se moje děti vracejí a jak těžce bojují z takzvanou civilizací, i já ztrácím víru a pláči. Pláči nad marností, která na zemi vládne. Stále dokola, každý den musíme vykonávat svou práci, začínat znovu a znovu, trpět a přijímat rány. Potýká se ve mně důvěra v život a zároveň bezmocnost, kterou vidím občas kolem sebe…

Jak to skončí? Kterým směrem se život bude ubírat? Vzpamatují se lidé natolik, aby si vážili všech darů, které jsem jim v lůno položila, nebo jako nerozumné malé děti vše zničí a podupou bez možnosti nápravy a obnovy?

Čas od času, když vidí můj manžel a otec mých dětí, jak roním slzy a srdce mě bolí, že jim nemohu pomoci, rozběsní se a potrestá smrtelníky. Nechá vylít vodu z břehů a zaplaví celé kraje a území nebo rozpoutá takový uragán, který strhne a rozdrtí vše, co se mu postaví do cesty. Když v mém těle bije srdce jako na poplach, probudí sopky, které začnou chrlit lávu a rozsévat kolem oheň a popel. Jsou jako bolavé rány, ze kterých roním krvavé slzy.

Tak vidíš, moje milá, není malých problémů, každá máme svoje hoře, ale ty i já znovu a znovu začínáme nový den, znovu a znovu věříme, že bude dobře na zemi, že se náš osud zlepší. A není rozdílu mezi mnou, Matkou Zemí, která na svých bedrech nese radost i trápení všech živých bytostí, a tebou, která se staráš s láskou o své děti. Neboj se poprosit o pomoc, není na tom nic špatného.

Určitě zde chceš být pro své děti co nejdéle a vidět vyrůstat svá vnoučata. A kdo by jim povídal příběhy o stvoření světa, o tom, jak dobro a zlo vítězí nad lží a nenávistí. Kdyby babiček a dědů nebylo, kdo by jim ukazoval cestu, kterou se mají ubírat?

Tak se s tebou loučím, dcero, a nes svůj nelehký úděl statečně tak jako všechny ženy na tomto světě," pravila Gaia.

Tichý vánek odfoukl matce čtyř dětí vlasy z čela a zmizel v korunách stromů. Matka se probudila celá popletená. Jaké mámení zrovna prožila? Byl to sen, či skutečnost? Zvedla své štíhlé a stále pružné tělo ze země, narovnala svá ramena, pohodila prudce hlavou, až jí copy odlétly na záda, a vykročila.

Ano, poslechne Matku Zemi, bude čerpat sílu a víru z jejího vyprávění. Teď už ví, co udělá. Matka Země, Gaia jí připomněla prastarou a až do dnešních dní trvající sílu všech žen, matek a babiček. To ony dávají smysl životu, odtud bude čerpat sílu i ona.

A jednou snad bude moci svým dětem a potom i vnoučatům povídat příběh o tomto krásném večeru u řeky, kdy odpočívala sedíc na skále. O tom, jak ji ve snu navštívila Matka Země a svěřila se jí se svým trápením. O tom, jak jí dodala sílu každý den začínat znovu, jako by to byl první a zároveň poslední den jejího života.

Skutečně totiž záleží pouze na tom, jak moudře, smysluplně, opravdově a s láskou v srdci budeme žít každý svůj den.

Autor: Marie Kozlová (Kostihová)
Pokud budete chtít pohádku někde publikovat, uveďte autora a odkaz na tuto webovou stránku.